Václav Havel zpomalil a ztišil svůj národ

Sledovala jsem v televizi smuteční průvod a vzdání úcty Václavu Havlovi. Po jeho oficiálním skončení jsem žmoulala v rukou dva úplně promočené kapesníky a v zrcadle spatřila oči postižené myxomatózou.

Kromě skutečnosti, že celá ceremonie byla velice působivá a dojemná, mě dojímal fakt, že teď v předvánočním shonu a nervozitě se tak obrovské množství lidí odhodlalo zastavit svůj konzumní poklus a vzdát čest jedinému člověku. Dojímal mě pocit určité sounáležitosti, který tu tak strašně dlouhou dobu nebyl. A ze všeho nejvíc mi bylo líto, že tohle pan Havel už nevidí, ze srdce bych mu to přála.

Posléze, když mu ve Vladislavském sále vzdávali poctu četní představitelné vysoké současné i bývalé politiky, přála jsem si, aby jeho úmrtí mělo za následek hlubší zamyšlení všech těchto postaviček, aby si v tomto čase na tomto místě všichni uvědomili, jaké cti a jakému uznání se dostane čestnému a charakternímu člověku a doufala jsem, že pochopí, že přes veškeré úsilí a snahy se jim takového uznání nikdy nedostane, ba naopak že po smrti mnohých z nich v den jejich pohřbu po nich (obrazně řečeno) neštěkne ani pes.