Vyznání

Originál tohoto "blogu" je psán vlastní rukou, propisovací tužkou na okrasný papír. Odpovídající font písma (krasopisný rukopis) bohužel aplikace blogu neumožňuje. Zapojte tedy svou fantazii a představte si žákovsky vzorný krasopis.

Milý Miroslave!

Nedávno jsem četla večer knihu, popíjela svůj milovaný bílý čaj a najednou mi to všechno došlo.

Jsme manželi již šest let, známe se vzájemně do morku kostí a považ! My do dnešních dnů vlastně neznáme svůj rukopis. Ano, já vím, namítneš, že spolu komunikujeme dostatečně, vyprávíme si v osobních hovorech, bombardujeme se esemeskami, mailujeme si každý den, ale to je,  dru drahý Miroslave, to je zoufale málo.

Musíš musíme to změnit. K čemu jsou nám krásné voskové papíry a vzácná drahá čínská chilská pera, když ustavičně jen kloveme do hlučných šedých klávesnic? Pověz!? Proč se nevrátíme k dopisním obálkám, olizování (chutově tak výtečných) lep poštovních známek? Proč nevedou naše kroky k oranžovým schránkám?

Ano, přiznávám, jen jak tak píšu toto své vyznání, uvědomuji si, že to trvá nesnesitelně dlouho. V klávesnici bych to měla naklované již 5x 10x a mohla jsem mít pověšené prádlo nebo vyvenčeného psa, ale to by bylo pokrytecké. Rovněž tak uznávám, že papír (na rozdíl od monitoru počítače) nesvítí, je tu tma jak v pytli, dost možná jsem si nyní zkazila oči. Odvykla jsem ručnímu psaní, co slovo věta musím odkládat propisku a vytřepávat ztuhlé zápěstí. Ano, aní to není příliš ekologické – papír ničí lesy, náplň propisky je jistě toxická. Já si původně, Mirku, vychutnávala tu romantičnost psaného vyznání, ale hrozně mě sere rozčilují ty neustálé škrtance a přepisy, připadám si jak negramot.

Víš, co Mirouši, já mám fakt hafo práce a starostí a nemám čas ani trpělivost se tady drb piplat s nějakým vypisováním. Ty mi samozřejmě klidně odepiš ručně, když chceš, ale já Ti to příště hodím do mailu, ju?

Tak se měj, snad to po mně přečteš, mám totálně odvařenou ruku.

Pac a pusu

                                      Tvá Drahuš