Nechat se urážet a okrást - občanská a morální povinnost

Téhle ulici se říká Bronx. Název je to příznačný. Vybydlené domy bez oken a dveří. Špinavé ulice zahalené souvislou vrstvou nedopalků cigaret. Dvorní trakty naplněné horami harampádí, na jejichž příkrovy místní  obyvatelé sypou odpadky přímo z oken. Chodby domů jsou začouzené od ohně – je to tu běžný jev. V horních částech domů jsou okna. Myslím celistvá a nerozbitá. Za nimi (za nánosy prachu na okenních tabulích) se komíhají siluety hlav a postav.

Dělám, že tu nejsem. Snažím se zmenšit, zneviditelnit a proplout co nejrychleji tam na konec, kde je dýchatelněji. Kabelku pevně svírám v rukou a hledím soustředěně do země, kdykoliv míjím místní. Jsem sama. Jsem čistě a slušně oděná. Snad i voním. A hlavně se bojím. Se svým plavovlasým vzezřením a vyděšeným obličejem budím patřičný humbuk. Ze všech stran slyším pokřiky, jimž sice nerozumím, ale jsem vlastně ráda.

Kráčím rychle a vnímám jen svůj hlasitý rychlý dech. Chci být pryč, strašně chci být pryč. Hledím do rozbitého chodníku, který se míhá pode mnou a náhle se mi v zorném poli objeví tři páry tenisek. Zírám na ně a hlavou mi letí spousta myšlenek. Uvědomím si, že velikost botou je dětská. Pomalu tedy hladím pohledem špinavá lýtka, rozbitá strupovitá kolena, stehna z části pokrytá potrhanými kraťasy (tedy úmyslně moderně rozpáranými kraťasy) a již hledím do třech tváří. Zlovolné grimasy zdobí tmavé husté vlasy a velké hnědé oči. Všichni tři jsou si podobní, možná sourozenci. Stojíme proti sobě tak blízko, že cítím jejich dech.

„Dej cigáro!“ zařve jeden a rukou mi šmátrá po kabelce.

Ustoupím krok zpět a bezradně se rozhlížím kolem. Jsou to opravdu malí kluci, deset možná dvanáct let.

„Nemám cigarety.“ odpovím monotónně ustupuji do silnice ve snaze trojici obejít.

Rozestoupí se kolem mě. „Tak naval prachy!“ hlásí mi druhý a na konci věty mne oslovuje nepublikovatelným výrazem na „P“.

Znovu zkouším uhnout ještě víc do silnice a bezkonfliktně uniknout.

Chlapec po mé pravici do mne vrazí. Chlapec proti mně okamžitě reaguje a řve, že mi dá přes hubu, jestli ještě jednou vrazím do jeho parťáka, přičemž chytne mou kabelku a snaží se ji stáhnout z ramene.

Veškerý strach mě opustil.

Do žil se mi vlívá vztek. Strašný vztek a touha napráskat jim tak, že si týden nesednou na zadek.

„Okamžitě pusť tu kabelku a uhni!“ zařvu na chlapce.

Odplatou je mi výsev vulgarit, které nestíhám ani pojmout. S každou jeho další urážkou se mě zmocňuje větší zloba. Chlapci do mě strkají a narazí mne na stěnu budovy, která omítku už ani nepamatuje.

Odmítám se nechat okrást malými kluky a dobrovolně tupě přihlížet jejich primitivní zábavě. Vrazím do jednoho z chlapců takovou vervou, že pozpátku cupitá několik kroků, než nabere ztracenou rovnováhu. Snažím se dát najevo svou silovou převahu a prudce vtrhnu mezi zbývající dva chlapce ve snaze mezi nimi projít a pak utéci pryč.

V ten okamžik vidím, jak se za okny množí siluety a některá z oken se postupně otevírají. Je zle. Celou dobu se dospělí bavili tímto divadlem a ve chvíli, kdy jim někdo sáhnul na jejich mláďata, reagují tak, jak by reagoval každý dospělý hájící své dítě.

Znovu odstrkuji oba chlapce, zouvám si boty na vysokém podpatku a utíkám, seč mi síly stačí. Celá ulice za mnou křičí mohutnými hlasy a akustika nabírá na síle. Mám pocit, že jakýmsi domino-efektem se otevírají všechna okna kolem mě, ač běžím jak o život a z každého z nich mi kdekdo vyhrožuje kdečím.

„Ty svině bílá, my si tě najdem...!“ slyším ještě a po mnohé vnímám za posledním slovem výkřiku drsnější synonymum „prostitutky“.

Doběhnu do bezpečí civilního světa, usedám na lavičku a chce se mi brečet bezmocí.