Lenka Jelínková
- Počet článků 37
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1260x
Seznam rubrik
Lenka Jelínková
...když příroda běsní...
...když příroda běsní, pak lidská malosti buď naším poučením... Sedím v autě a beze spěchu s lehkou nohou na plynu projíždím rovinatou krajinou nyní zlátnoucích polí. Na obzoru jsou pole lemována pásem lesů a nad nimi se rozprostírá azurově modrá obloha, kterou jen sem tam přetnou čáry kondenzačních par letadel. Obdivně a s patřičnou úctou hledím na tu krásu své země a vybavuji si Rudolfa Hrušínského ve „Vesničce střediskové“. Jen místo věty: „Jdi s tou chemií do prdele...“ bych musela vyřknout: „Jděte s tou přepravou do prdele...“, ale dopravní letadla pozoruji stejně ráda a se stejným obdivem jako krajinu samotnou.
Lenka Jelínková
Nevíte někdo, co je to prezident?
Kolíbám se v tramvaji spolu s ostatními spolukolébajícími, většina cestujících znuděně zívá, čtou okoukané reklamní letáky, pospávají zhrouceni ve svých sedačkách a v tomto stereotypu si užívá svůj svět sama pro sebe má dcera sedící v kočárku. Výská na celou tramvaj, komentuje vše, co jí komentovat nepřísluší, směje se tomu, co k smíchu není a vzteká se nad vším, co je směšné. Do tohoto divadélka přispívám já svým neustálým: „To je kyti. Ano kyti. To je auto, hmmm auto! A co je tam? Ano baf je to, šikovná...“ a pán naproti nám se usmívá a čte si jakýsi časopis. Zcela neodvratně musel onen listovní plátek zaujmout i nebohé dítě a to už ukazuje a ptá se a chce si rozšiřovat své nedozírné obzory. Koukám na časopis a zestručňuji: „To je knížka, že? Ano knížka, řekni knížka... a v knížce je pán...“ ukazuji na mužskou postavu a tvář na titulní straně. „Hmm pán, řekni pán!“ a vlastník časopisu pobaveně kouká na žvatlajícího pidičlověka a bezelstně pronese: „To není pán holčičko, to je bohužel náš prezident, ale ty máš štěstí, ty se o něm budeš učit až v dějepisu a to ti bude celkem ukradenej.“
Lenka Jelínková
Blogeři, radost Vás číst
Slavní mudrci, vzácní chemici, slovutní mistři, páni magistři, astrologové, geometři, agronomové, psychiatři, páni docenti geologie, psychologie, theologie, nemocí zhoubných, nemocí zjevných, nemocí latentních, vynálezcové věcí patentních, magnificence, zkrátka inteligence.... zkuste se, prosím, někdy prostě normálně zamyslet... a nebojte, ono to zas tolik nebolí.
Lenka Jelínková
Aktivních blbců jsou mraky
Zaslechla jsem příběh – možná trochu smyšlený, možná zcela pravdivý – jehož ústřední děj se možná stal a možná nestal, však potkat aktivního blbce může kdokoliv z nás a pak bude pozdě na blogu hořce plakat:
Lenka Jelínková
...tak černé nebo bílé...????
Předchozí blog vyvolal diskusi, v níž s mnohým nesouhlasím. Mým záměrem nebylo vyvolat bouřlivou diskusi plnou ataků, které leckdy hraničí s mezí zákona. Mým záměrem bylo jen tiché pokrčení ramen. Poukázání na to, co vlastně všichni vědí. Totiž poukázání na fakt, že zorientovat se, co je přiměřenou a nepřiměřenou obranou, co je pouhou lumpárnou či rasově motivovanou diskriminací a co je ještě obhajitelné a co už je mimo zákon, je někdy strašně těžké a zákon ne vždy nahrává těm oprávněným, ať už je barva jejich pleti jakákoliv.
Lenka Jelínková
Nechat se urážet a okrást - občanská a morální povinnost
Téhle ulici se říká Bronx. Název je to příznačný. Vybydlené domy bez oken a dveří. Špinavé ulice zahalené souvislou vrstvou nedopalků cigaret. Dvorní trakty naplněné horami harampádí, na jejichž příkrovy místní obyvatelé sypou odpadky přímo z oken. Chodby domů jsou začouzené od ohně – je to tu běžný jev. V horních částech domů jsou okna. Myslím celistvá a nerozbitá. Za nimi (za nánosy prachu na okenních tabulích) se komíhají siluety hlav a postav.
Lenka Jelínková
Jak krysy v akváriu
Je slunné poledne. Na louce v periferii obce venčím psisko. Kolem jsou parcely pozemků, novostavby i domky téměř hotově. Zatím je to tu opuštěné a obyvatelé nastěhovaní nejsou. Mám výbornou náladu a tak si zpívám, hopkám jak malý capart a dělám se psem nepřístojné vylomeniny. Taky proč ne..., uniknuvší lidskému společenství, mohu na chvíli zahodit háv konvencí a chovat se, proč to neříct, jak praštěná. Jak si tak jančím, naberu při skotačivém výskoku do sandály včelu. Zařvu, řítím se k zemi a hystericky zouvám botu hledaje zběsile zapíchnuté žihadlo. Řvu různé vulgarismy a slintám si na nohu váleje se bolestí v prachu. V tom si uvědomím, že jsem v záběru nedaleké kamery místní policie. Představuji si strážníky, jak přestali svačit a nevěřícně zírají na černobílou obrazovku.
Lenka Jelínková
Cože? Ty nežiješ podle grafů? No to jsi mrtvej Homolka!
Nejmenovaný politik se vrátil z jednoho z předvolebních mítinků. Seč mu síly stačily, snažil se přesvědčit lidstvo tohoto světa, že právě cesta s ním je řešení, spasení, jediná správná a vydat se jakýmkoliv jiným směrem je neodvratně zhoubné. Vážně se snažil a snad to myslel i dobře. Musí to být fuška a musí mít veřejný činitel jaksi kačení žaludek, aby ustál ataky a oponenturu těch „jinobarevných“. Fuška to nejspíš byla. Po tvrdé řeholi si musel dát sprchu – pořádnou sprchu!
Lenka Jelínková
...úředník, úřednice, úřad... aneb má averze vůči shnilosti
Sedím před kanceláří jakéhosi úřadu. Klepala jsem a po vyzvání vstoupila, byla jsem však odkázána počkat venku. Počkat na co? V kanceláři kromě tří úřednic nikdo jiný nebyl. Jsem ve vysokém stupni těhotenství a není mi dobře, cítím se jak vorvaň vyvrhnutý na břeh. V této věci jsem na onom úřadě potřetí (přičemž původní podání ztratili a po roce urgencí jsem byla požádána, abych je podala znovu), měli na vyřízení 30 dní, dnes je to třetí měsíc. Třikrát jsem dostala odpověď: „Tak se to asi někde zpozdilo, přijďte za týden... Ty hele Marcelko, koukalas včera na ordinaci...?“
Lenka Jelínková
Jak mě vidí můj pes
Hřejivé šimrání slunečních paprsků mne pohladilo po tváři. „Ještě chvilku...“ říkám si a soukám hlavu do polštářových zákopů. Mé neskladné tělo ne a ne najít úkrytu přede dnem. Zpod peřiny vylezla bosá noha. Slunce neomylně zmerčilo oběť a pohladilo svým teplem na chodidle. Sotva uhnu před onou životadárnou hvězdou, vyruší mě zcela jiný tvor. Malá škvírka dveří se rozšklebí na větší, ještě větší a kde se vzal, tu se vzal, objeví se mezi futry černý lesklý čumák. „Fu fu“ ozve se a pod oním fufáním klapkají drápy o plovoucí podlahu. „Klap, klap... klap.“ a v zápětí se za černým čenichem objevuje hnědé ucho, krátce na to jantarové oko a s váhavým zakňučením se objeví cela psí hlava. „Co tady děláš, čoklisko nezbedný!“ šeptám rozespale. Odpovědí mi je pravidelné bouchání. Bouchání ocasu o skříň – dveře, skříň – dveře, skříň – dveře...
Lenka Jelínková
Co mi dal "net"?
Jóóó Internet! To je panečku věc! Ač co dosud živa jsem, nemrkla jsem ani za humna, nyní ve vteřině juknu na druhý konec světa, shlédnu rajské přírodní scenérie Grand Canyonu či Karibských ostrovů. Obratem ruky (vlastně několikerým ťuknutím na klávesnici osvěžím dávno zapomenuté znalosti z libovolných věd a druhý den mohu bezostyšně machrovat v četných polemikách z oboru fyziky či chemie, zahraji divadýlko o sečtělosti ve věcech medicíny případně ze zcela jiného soudku – historie, jak je libo vážení. Jak je libo. V rozsahu ani formě se meze nekladou. A leckdo je každý den někým jiným..., doslova.
Lenka Jelínková
Proč nezávidím našim dětem
Sedím u večerního televizního zpravodajství a jsem znechucená směskou veskrze negativních informací, jež na mě blikající krabice chrlí. Dnes a denně slýchám o nelichotivých tématech globálního oteplování, o ekonomické krizi, o klesajících zásobách ropy, děsí mě zmenšující se rozloha tropických pralesů a zvětšující se kniha ohrožených druhů zvířat. Na klíně mi právě usnula roční dcerka, hledím na ni a přemítám o přístupu lidstva „...po nás potopa...“.
| předchozí | 1 2 | další |
