Výběrové řízení na zetě - věc veřejná

„Naďěnka si našla chlapce.“ říká trošku ustaraně kadeřnice Stela své dlouholeté zákaznici Věře.

„No tak fajn, Nadi je sedmnáct, prosím Tě, proč ten ustaranej tón?“ ptá se s lehkostí sobě vlastní Věra a prohlíží si alobalový zábal nad svým čelem.

„No když Naděnka s ním chodila už 2 měsíce, když mi to řekla a já ho do té doby neviděla. Ani jednou. Rozumíš tomu? Ona mi ho vůbec nepřišla představit a dva měsíce už s ním někde trajdala.“ štká Stela a slaná slza rozežírá Věřin drahý přeliv.

Věra zmerčí Stelinu slzu a zcela konsternovaně se na ni zpříma otočí: „Proboha co je s Tebou? No a už jsi ho viděla, ne?“

A pak to začalo.  Nebohá Stela se celý život snaží, aby z její dcery byla slušná dívka, aby ve škole dobře prospívala, aby doma pomáhala, aby nepila alkohol a nebrala drogy. A s tátou se jim ta výchova až do teď tak dařila. Naděnka jim dělala jen samou radost. A teď? Teď rok před maturitou?! Považte už jen rok do maturity a ona se zblázní do nějakýho.... nějakýho... A pointa stále uniká.

V druhé vlně se obecenstvo dozvídá, že chlapec – nebo mladý muž studuje s největší pravděpodobností VUT – komunikační technologie, lze-li to z výroku: „No on je na vysoké, ale prosím tě, co já vím co, nějaký ty informační techniky...“ usoudit. A také celé kadeřnictví rázem ví, že dcera se provdá (ano najednou maminka dceru provdává) do rodiny lékaře a učitelky. A s každou další informací přestává celé publikum stále více rozumět tomu, co je tady za problém. Zákaznice Věra zjišťuje, zda je Naďa těhotná.

„Ježiši kriste! Ty ses úplně zbláznila! No já bych ji zabila. To by byla moje smrt, ti povídám!“ křičí kadeřnice a štěteček páchnoucí peroxidem ji vypadává z ruky. Do diskuse se přidávají i ostatní návštěvnice kadeřnictví. A tak se dovídáme, že mladý muž má jméno – Vladimír, ale dcera mu neřekne jinak než Willi – matka se rozčiluje, že to je jak té velrybě – zřejmě tím myslí onu slavnou kosatku. Willi se chová slušně, to jako jo, dcera je do něj úplný blázen, to jako jo, ale Willi určitě kouří tu trávu, čiší mu to z očí (pochopila bych argument, že je z něj cítit, ale to se nekoná).

„Ty prosím tě!“ zuří už Věra. „Zatím mi tu popisuješ ideálního zetě pro mou dceru, kdybych nějakou měla. Takže o co vlastně jde!?!“ vykřikne už a její božská trpělivost přetekla. Stela se vážně a hluboce nadechne. Kadeřnice přestanou česat. Zákaznice se otočí na svých židlích směrem ke Stele. Český rozhlas přeruší Mišíkovo – Stříhali dohola malého chlapečka a nastane hrobové ticho. Stela si vychutná svých pět minut slávy a s pláčem prskne do davu:

„Když on... Ten Vili nebo Vladimír nebo co je to zač... On má na hlavě ty.... dredy....!“